Dovoluji si uvést malé zamyšlení na téma pačejovské trénování a netrénování. Jsem přesvědčený (a zdaleka nejen já), že tréninky vedené novým renomovaným trenérem Lubošem Vašicou jsou za dlouhá léta, co stojím v čele Sokola Pačejov, absolutně nejkvalitnější. Svědčí o tom fakt, že hráči kádru A týmu tyto tréninky hojně navštěvují, na jejich vlastní žádost se i v době zahájení soutěže trénuje 3x týdně (pondělí, středa, pátek), na tréninky dojíždějí kluci z Plzně a i v pondělí a ve středu se schází cca 10 - 12 hráčů. V pátek je pak účast samozřejmě ještě vyšší. Hráči si tréninky pochvalují a baví je. Tréninky byly od samotného počátku přístupné a doporučené co nejširšímu hráčskému kádru - tedy včetně dorostenců i hráčů béčka.

Přístup některých z nich je však pro celý realizační tým velkým zklamáním. Zarážející je především nezájem mladých hráčů, řada z nich se na trénincích za celé prázdniny neukázala ani jednou, jiní sporadicky 1x či 2x. Mnozí se v době tréninku "binkají" po vsích a neprojevují žádnou snahu ani zájem na sobě trochu pracovat, zlepšovat se, něco se naučit. Zvláštní přístup! Jejich zapojení do tréninků by trenéři i spoluhráči jistě uvítali. Ideální počet pro tréninkovou jednotku je těch 15-16 hráčů.

Béčko navíc tento víkend zahajuje svou IV.třídu a většina hráčů jejího kádru do ní naskočí bez jakéhokoli tréninku či přípravného zápasu. Patrně to hráči nepotřebují /mají bezesporu natrénováno individuálně a není nic, co by mohli ještě zlepšovat/ a ke spokojenosti jim plně stačí zápasy více méně odchodit. Budeme se muset brzy vážně zabývat otázkou, zda takovéto béčko je skutečně smysluplné. Nebo zda nenaplňje jen myšlenku tradiční nedělní lidové zábavy.

Zaráží mě ještě jedna věc. Často používám a řídím se názvem slavného Hřebejkova filmu "Musíme si pomáhat". To vše by mělo platit i v našem fotbalu. Nerozlišujeme pojem áčkař a béčkař. Je jedno za jaký tým hraju, všichni přece hrajeme za TJ Sokol Pačejov. Zajímavé je, že hráčům béčka nikdy v neděli nevadí, že je ochotně a rádi posílí třeba Vašek Klásek, Pepa Hlůžek, Ondra Štěpán, Adam Kolářík a další, přestože tito hráči mají v nohách těžký sobotní zápas. A určitě půjdou na podzim rádi zase. Proč? Jednak proto, že mají něco natrénováno, ale hlavně proto, že to mají rádi. Smutné je to, že ze širokého kádru béčka není skoro nikdo ochotný pomoci svou účastí na trénincích vytvořit ještě lepší podmínky. Je to smutné o to víc, že nejsou ochotni udělat něco navíc nejen pro sebe, ale i pro své spoluhráče a kamarády, kteří tak ochotně pomáhají jim. Mám z toho opravdu špatný pocit.

Světlou výjimkou jsou Jirka Cikán a Pája Ticháček, ale to je opravdu hodně málo. Kde přes prázdniny byli mladí hráči jako Vojta Suda, Dan Kopáček, Pepa Panuška ml., Pepa Hora, Dan Konigsmark, Martin Bulka a další? Začínám pochybovat i o tom, zda vůbec mají fotbal rádi. Rád bych se mýlil, ale odpověď mohou dát jen oni.
Pro jejich informovanost si dovolím po Xté zopakovat, že tréninky jsou každé pondělí, středu a pátek od 18 hodin, se srazem v 17:45

Závěrem ještě jednu paralelu na téma: "Musíme si pomáhat". Jsem současně členem AMK Pačejov. Máme za sebou bezesporu nejúspěšnější ročník Rally Agropa, a to jak po stránce sportovní, tak po stránce organizační. Jak je možné, že podnik takového rozsahu a významu dokáže jako jediná v ČR zorganizovat na takové úrovni vesnická organizace? Jinými slovy parta kamarádů /bez jediného placeného zaměstnance/, po večerech a výlučně ve svém volném čase. Není třeba dlouho přemýšlet. Je to právě tím, že tito lidé v AMK pochopili, že si musí pomáhat. A úspěch rally není pak úspěchem jedince, ale úspěchem celého týmu, kde každý poctivě odvádí svou práci, může se plně spolehnout na ty druhé, právě tak, jako se oni mohou spolehnout na něj. Práce v AMK si nesmírně vážím. Tak nějak to funguje třeba i v Junáku.

V našem Sokole to bohužel táhne už řadu let jen několik jedinců za podpory části členské základny. Bohužel mnoha našim členům je myšlenka "Musíme si pomáhat" hodně vzdálená. To se ukázalo i během letošního léta. Je škoda, že nás náš společný historický úspěch v podobě postupu do 1.A třídy nedokázal více semknout. Ukázalo se to třeba právě v přístupu k tréninkům nebo i k brigádnické pomoci v rámci nezbytných stavebních úprav v areálu našeho hřiště. Ty ležely na bedrech několika lidí, přestože jich následně budou využívat všichni.